Mgr. Marek Vít

PSYCHOLOG

HOMEOPAT

TITULNÍ STRÁNKA

PSYCHOTERAPIE

HOMEOPATIE

RODINNÉ INTERAKCE

KDO JSEM

ČLÁNKY

OBJEDNÁNÍ A CENÍK

KONTAKT

O NEMOCI BEZMOCI A MOCI NEMOCI

(Marek Vít, Pardubice 11/2008)

Co je vlastně zdraví? A co je nemoc? A jak se zdravím a s nemocí zacházíme? Jak ovlivňují naše životy? A má vůbec nemoc nějaký význam?

         WHO (Světová zdravotnická organizace) definuje zdraví jako „stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody, nikoli pouze jako nepřítomnost choroby“. Co pak bude ale nemoc? Pokud lékař řekne, že máme tu a tu nemoc a my se budeme cítit ve stavu „úplné tělesné, duševní a sociální pohody“, pak budeme, aspoň podle předchozího vymezení zdraví, zdraví. Ale co když nám někde v útrobách roste nádor, o kterém nemáme žádné tušení, co když nám v hlavě tiká časovaná bomba v podobě aneurysmatu[1]? A co já sám, člověk, který nosí od základní školy brýle? Jsem zdravý nebo nejsem? Oftalmolog zcela bezpečně ví, že trpím myopií. Běda, když mu nebudu rozumět. Začnu se už už strachovat o svůj život a věřím, že se začnu cítit nemocný, ačkoli doposud jsem byl přeci úplně zdravý. Až když mě uklidní, že jde o „krátkozrakost“, stanu se opět zcela zdravým, protože vím, že „to nic není“ (dokud ovšem nesundám brýle), lékař ale jednou určil diagnózu, můj stav je nyní objektivizovaný a jednou provždy nejsem pro oblast medicíny zdravý. A pak, že jde o „stav pohody“… Jak to tedy je? A kdo o zdraví a nemoci rozhoduje? Jde to vůbec, abych pro svého očního lékaře byl nemocný a sám pro sebe zdravý?

         Vyprávěla jednou jistá mladá žena, jak strašnou úzkostí si prošla během dvou měsíců svého života poté, co jí lékař odstranil z předloktí malou bulku a z histologie přišla zpráva, že jde o zhoubný nádor z příčně pruhovaného svalstva. Zdravý člověk si těžko představí, jakou hrůzou musela tato žena projít, než se ukázalo, že šlo o zcela planý poplach. Byla ty dva měsíce zdravá nebo nebyla? A kdo o tom rozhodl? A co všechno se v tom období asi stalo? Co se stalo s jejím tělem, duší a vztahy (rodinou a blízkými) v období této domnělé (?) nemoci? O tom, jakou má „nemoc“ moc a jakou bezmoc dokáže vyvolat, by asi dokázala tato žena hodně dlouho vyprávět.

         To, že tělesná nemoc nikdy neexistuje v lidském životě zcela osamoceně je, myslím, každému, kdo někdy stonal, zcela zřejmé. Somatický příznak ovlivňuje život člověka na všech jeho existenčních sférách (jak říká bio-psycho-sociální paradigma[2]) – na tělesné, citové i společenské a tyto jsou zpětně tělesnou nemocí ovlivňovány. Tzv. psychosomatická medicína není u nás bohužel nijak etablovaným oborem a je věcí diskuse, proč tomu tak je[3]. Samo psychosomatické myšlení ale není ničím novým.

         „Název 'psychosomatika' je z hlediska dnešního chápání zdraví a nemoci chybný. Rozděluje člověka na tělo (soma) a duši (psyche), konzervuje karteziánský dualismus[4]“ (Baštecká, 2003). V západním myšlení je to Hippokrates, kdo je považován za zakladatele evropské lékařské školy a překvapivě je to právě on, v jehož přístupu existovali pouze jednotliví nemocní. Na nemoc jako takovou důraz nekladl. Mluvil o tom, že všechny věci dohromady tvoří jeden celek a že reakce jedné části tento celek ovlivňuje. Přes Platona, Galena, Avicennu, Descarta a Heinrotha (který jako první použil výraz „psychosomatika“) se dostáváme až k Freudovi, který svými pracemi o nevědomí a hysterii v podstatě výrazně rehabilitoval starověké psychosomatické myšlení a otevřel tak medicíně cestu k psychoterapii. Málo se dnes ví o tom, jak přispěl psychosomatickému myšlení C. G. Jung. Ten, ačkoli ve svých pracích přímo o psychosomatice nehovoří, zavádí pojem synchronicita, kterým rozumí časovou koincidenci dvou nebo více zážitků s podobným významovým obsahem, které však nemají žádnou vzájemnou kauzální spojitost. V této souvislosti je (tělesná) nemoc reakcí na probíhající události. Na tyto události, v rámci víceméně uzavřeného časového úseku, reagujeme na jedné úrovni či více úrovních naší existence (podle bio-psychosociálně-spirituálního paradigmatu) – tělesným či psychickým symptomem, v rámci sociálních vztahů nebo v oblasti duchovní. Kastová (2000) v této souvislosti uvádí, že „tato myšlenka reviduje chápání pojetí viny: neonemocníme proto, že jsme udělali něco špatně, ale můžeme onemocnět, když se život dostane do nových situací“.

         Těžko dnes soudit, zdali pojem synchronicity vznikl v Jungově hlavě pouze na základě jeho vlastní zkušenosti nebo našel inspiraci ve spisech starých Číňanů[5]. Tak jako tak, přibližně od začátku minulého století evropská (západní) civilizace objevuje a v určitých oblastech postupně aplikuje způsob myšlení, který v Číně existuje už dlouhá staletí.

Čínské myšlení se neptá po jedné příčině událostí (lineární kauzalita zde neexistuje), nýbrž do jakých životních okolností události zapadají. Za pojem „událost“ lze dosadit „nemoc“. A zde se dostáváme k psychosomatickému (synchronistickému) chápání nemoci. Nemoc nebo symptom (příznak) zapadá do určitého – širšího - kontextu okolností. Připustíme-li, v souladu s čínským způsobem myšlení, že jako lidé (individua) v rámci širších systémů (např. rodiny) procházíme v jeden víceméně uzavřený časový úsek událostmi, které, v rámci širšího kontextu, mají jedno téma, nepřekvapí nás potom příliš, když zjistíme, že je toto téma doprovázeno výskytem událostí na rovině tělesné (objevení tělesného symptomu), psychické (změna prožívání a chování) a(nebo) sociální (v rámci vztahů). Každá tato rovina ovšem „mluví jiným jazykem“ a není proto snadné jí porozumět. Nebudeme-li se ale ptát „proč“ (jsem onemocněl/a/), nýbrž „k čemu (nemoc) slouží, jaký má význam“, můžeme s ní (nemocí, událostí) často pracovat daleko efektivněji, než když se jí snažíme pouze zbavit. Změnou kontextu, okolností lze pak vytvořit prostor, kde nemoc jako událost začne postrádat svůj původní význam a přestane existovat.

        Podívejme se na jeden jednoduchý hypotetický příklad (pro naše účely záměrně zjednodušený), jaké rozdílné významy může mít jeden symptom. Chlapec krátce po nástupu na druhý stupeň základní školy začal trpět bolestmi břicha, díky kterým zůstával často doma. Rozšíříme-li úhel pohledu od symptomu samotného na kontext (co se vlastně děje, čím tento chlapec a jeho rodina prochází), můžeme zjistit, že je rodiči a zejména otcem tlačen do maximálního výkonu, na který intelektuálně nestačí, každá známka horší než jednička je tvrdě trestána. Rodiče mají představu, že ze syna bude jaderný fyzik, podobně jako jeho otec, který přednáší na univerzitě a předpokládají, že syn je už natolik vyspělý, aby byl v tomto směru náležitě cílevědomý. Nebo naopak můžeme při širším pohledu zjistit, že chlapec je stále maminčin mazánek, že je matka přesvědčená, že na něho škola klade obrovské požadavky, které není schopen zvládnout, syna nadměrně chrání a utěšuje. V prvním případě zajišťuje symptom potřebu bezpečí, péče a ochrany, které se dostává pouze v přítomnosti nemoci, navíc doma s bolestí břicha po něm nikdo nechce, aby podával nadlidské výkony. V druhém případě je bolest břicha dobrým důvodem, proč zůstat v bezpečí a nevyvíjet se, když venku je tolik nástrah; symptom je zde podporován hyperprotektivitou matky. V prvním případě by bylo vhodnou intervencí podpořit matku v její akceptující roli, doporučit, aby o syna více pečovala a aby otec snížil své nároky. Akceptace, péče a ochrana by ale měla přicházet ve chvíli, kdy je syn zdráv, aby nedocházelo k posilování symptomu (nevědomé „budu nemocný, protože pouze v nemoci se mi dostane útěchy“). V druhém případě je vhodné podpořit otce v jeho vyžadující a vymezující roli, v jeho pevnosti („každý musí do školy, ty taky“) a matku, aby se o syna tolik nestrachovala, aby mu nebránila v růstu, i když ten může (zpočátku) trochu bolet.

Lékaři, rodiče i sami pacienti bývají často bezmocní, když náročná vyšetření a drahá léčba bývají bez efektu, když jsou všichni zúčastnění svědky, jakou mocí nemoc vládne. Tato bezmoc se pak stává jakousi další nemocí, která všechny přítomné vyčerpává. Přitom často stačí zvednout oči od nemoci a porozhlédnout se okolo.

Literatura:

Ando, V. (1999): Klasická čínská medicína I. Hradec Králové, Svítání.

Baštecká, B. (2001): Základy klinické psychologie. Praha, Portál.

Baštecká, B. (2003): Klinická psychologie v praxi. Praha, Portál.

Chvála, V., Trapková, L. (2008): Rodinná terapie a teorie jin-jangu. Praha, Portál.

Kast, V. (2000): Dynamika symbolů. Praha, Portál.

Trapková, L., Chvála, V. (2004): Rodinná terapie psychosomatických poruch. Praha, Portál.

Tress, W. et al. (2008): Základní psychosomatická péče. Praha, Portál.