Mgr. Marek Vít

PSYCHOLOG

HOMEOPAT

TITULNÍ STRÁNKA

PSYCHOTERAPIE

HOMEOPATIE

RODINNÉ INTERAKCE

KDO JSEM

ČLÁNKY

OBJEDNÁNÍ A CENÍK

KONTAKT

HOMEOPATIE

(výňatek z diplomové práce "Vztah psychoterapie a homeopatie"; Marek Vít, Olomouc 2004)

Homeopatie (řec. homoios z homos stejný; pathos nemoc) je způsob léčení, který je založen na zásadě, že „podobné se léčí podobným“. Princip je založen na názoru, že velmi malé dávky léčiva povzbuzují životní sílu k větší činnosti (Vokurka, M., Hugo, J., 1998).

Homeopatie je podle údajů WHO (Světové zdravotnické organizace) druhým nejrozšířenějším oborem léčby v současném světě, a to za tradiční čínskou a indickou medicínou (Čehovský, 1999, s.15; Chappell, 1995, s.10).

Samuel Hahnemann a zákon podobnosti

Základním kamenem, teoretickým i praktickým východiskem homeopatie je zákon podobnosti – similia similibus curantur – podobné se léčí podobným. Znamená to, že látka, která je schopná vyvolat určité onemocnění či symptomy u zdravého člověka, je schopna je u takto nemocného člověka vyléčit. Tento princip je znám již tisíce let – první zmínky o něm pochází od Hippokrata (460-377 př. n. l.). Podobné léčil podobným také alchymista Paracelsus (1493-1541). Myšlenku similarity však plně rozvinul a na ní postavil celý léčebný systém až Samuel Hahnemann.

Samuel Hahnemann (1755-1843) se narodil v Míšni v rodině malíře porcelánu. Studia medicíny zahájil v Lipsku, pokračoval ve Vídni a diplom získal na univerzitě v Erlagenu. Po ukončení studií několikrát změnil působiště jako praktický lékař. Tehdy si začal plně uvědomovat slabiny lékařství a začal vydávat první spisy týkající se klasické léčby, už tehdy plné kritiky tehdejšího lékařství.

„Aby ověřil některá tvrzení Cullenovy materie mediky týkající se léčby malárie chininem, provedl sám na sobě první homeopatickou zkoušku léku. Po několik dní ráno a odpoledne bral ‚čtyři dramy[1] dobrého chininu‘. Cítil poznenáhlu, že konečky prstů a prsty nohou studí, pak cítil malátnost, tlukot srdce, puls se zrychlil, cítil úzkost a třes, bušení ve spáncích, zrudly mu tváře… vykázal zkrátka symptomy malárie, včetně toho, že se záchvaty periodicky opakovaly. A z této zkušenosti vyvodil základní homeopatickou poučku: ´Chinin, který je používán k léčbě malárie, působí, protože může vyvolat ve zdravém člověku symptomy podobné malárii.´“ (in Čehovský, 1999, s. 32).

Hahnemann na sobě následně odzkoušel celou řadu dalších látek, aby svou myšlenku získanou z „chininové kůry“ potvrdil.

Pro zákon podobnosti navíc hovoří i sama příroda. Pokud se k určité chorobě přidá choroba další, stávající chorobě nepodobná, může dojít ke trojí reakci. „Buďto jsou obě navzájem si nepodobné choroby vyskytující se současně u jednoho člověka stejně silné, nebo je silnější choroba starší, která v tom případě organismus před novou nemocí uchrání. Člověk trpící těžkou chronickou chorobou se nenakazí střevní chřipkou ani jinou lehčí infekční nemocí“ (in Hahnemann, Organon, § 36[2]). Jiná situace nastává, pokud je nová, nepodobná choroba silnější, než choroba stávající: „Zde je starší choroba, jíž nemocný trpěl dosud, potlačena silnější chorobou (která se k ní připojí), tak dlouho, dokud nová nemoc opět nepomine nebo se nevyléčí. Poté se začne opět projevovat starý neduh, který zůstal nevyléčen (…) Jestliže se k tuberkulóze připojí maniakální stavy, potlačí tuberkulózu se všemi jejími symptomy; jakmile však mánie odezní, tuberkulóza se okamžitě vrátí a zabíjí (…) A tak se pozastaví průběh všech navzájem si nepodobných chorob, silnější zastaví průběh slabších, nikdy je však nevyléčí“ (in Hahnemann, Organon, § 38). Může se stát i to, že se „nová choroba po dlouhém působení na organismus připojí ke staré, jí nepodobné nemoci, a vyvolá spolu s ní komplikovaný chorobný stav, při němž každá z těchto nemocí napadne vlastní část organismu, tedy pro ni zvlášť vhodné orgány, a zbylý prostor přenechá oné druhé chorobě, která jí není podobná“ (in Hahnemann, Organon, § 40).

Zcela jiná situace nastává, pokud se v organismu sejdou dvě podobné choroby, kdy je nová choroba silnější než choroba stávající. Potom dochází k tomu, že tato nová podobná choroba starší chorobu likviduje.

To bylo pro Hahnemanna klíčem k rozvinutí léčebné metody, kdy je nemocnému podávána látka ve svých účincích na zdravý organismus podobná nemoci, kterou má léčit.

Hahnemann své myšlenky do detailu propracoval a odzkoušel v praxi. V roce 1810 vychází v Lipsku Organon racionální léčby, kde je celý systém homeopatické léčby popsán. Závěry Hahnemannova pozorování, jakož i zásady praktikování homeopatie, zůstávají i po téměř 200 letech od vydání Organonu v podstatě platné stále ve stejné podobě.

Vitální síla, dynamis

Pro homeopatii neexistuje materiální podstata onemocnění. Nechápe člověka jako „stroj“, u kterého poruchou jeho části dochází k onemocnění, a „opravením“ oné části k návratu zdraví. Jako podstatu onemocnění chápe porušenou vitální sílu, jakožto oživující princip uvnitř lidské bytosti. Je třeba si uvědomit, že toto chápání samotné podstaty života a příčiny onemocnění, není materialistické či mechanistické, ale idealistické či spirituální.

Hahnemann v Organonu píše: „Ve zdravém stavu je člověk ovládán duchovní životní silou (autokracií), která hmotné tělo (organismus) oživuje v podobě dynamis a udržuje všechny jeho části v obdivuhodně harmonickém souladu pocitů a činností, takže náš rozumný duch přítomný v našem nitru může tohoto živého, zdravého nástroje svobodně užívat k vyššímu účelu našeho bytí. Hmotný organismus není bez této životní síly schopen pocitů, činnosti, zachování sebe sama; pouze ono nehmotné, ona podstata oživující hmotný organismus ve zdravém stavu i v nemoci (životní princip, životní síla) mu propůjčuje veškeré cítění a řídí vykonávání jeho životních funkcí“ (in Hahnemann, Organon, § 9, 10).

Vitoulkas (1997) přirovnává vitální sílu k poli nebo ji s polem ztotožňuje. Toto pole je podobné nebo analogické poli elektromagnetickému. Každá substance má svou charakteristickou frekvenci nebo frekvenční rozsah, v jehož rámci je pro ni nejlehčí vibrovat. Homogenní substance, jako např. krystal nebo kovová ladička, budou vibrovat silně pouze na jedné frekvenci, kterou nazýváme „rezonanční frekvence“, a méně silně na jejich harmonických frekvencích. Pokud uhodíme na ladičku, vyladěnou na střední C, v místnosti, kde se nachází další ladička, vyladěná na stejný tón, potom začne druhá z nich vibrovat v rezonanci s tou první. Pokud uhodíme na ladičku vyladěnou na vysoké C v místnosti, kde se nachází ladička vyladěná na střední C, bude druhá z nich vibrovat na svoji frekvenci (střední C) se zmenšenou amplitudou, ale ještě se rozezní. Pokud ale uhodíme na ladičku vyladěnou na střední C v místnosti, kde se nachází ladička vyladěná na vysoké A, tato druhá ladička se nerozezní, protože nedochází k rezonanci.

Podobně je tomu ve vztahu člověka (který také vibruje na určité frekvenci, ovšem s daleko složitější strukturou) a homeopatického léku. Pokud podáme člověku homeopatický lék, který má podobnou frekvenční charakteristiku jako on, pak v člověku dojde k rezonanci s lékem, a tudíž k „nastartování“ léčebného procesu. A to je vlastně praktické využití zákona similia similibus curantur.

Tři úrovně lidské bytosti

„V utváření lidské bytosti můžeme snadno rozeznat určitou hierarchii. Zjednodušeně ji lze charakterizovat těmito třemi úrovněmi:

1.      duševní (mentální)/duchovní

2.      emocionální/psychickou

3.      fyzickou (zahrnující sex, spánek, jídlo a pět smyslů)

Tyto roviny ve skutečnosti nejsou nijak zřetelně odděleny, jsou v úplné vzájemné interakci“ (Vitoulkas, 1997, s.39).

Na obrázku vidíme hierarchické uspořádání rovin a jejich vztah k vitální síle. Ta stojí nad těmito třemi rovinami, ve své „jemnohmotné“ (nehmotné) sféře, a je jakýmsi původním principem a hybatelem dějů na všech těchto rovinách.

Mentální úroveň se jeví jako centrální, v hierarchii nejvyšší. Má nejblíže k vitální síle a je jí přímo a prvotně ovlivňována. Na této úrovni se nacházejí kognitivní funkce a  vše, co přímo rozhoduje o fungování člověka jako lidské bytosti.

Emocionální úroveň leží mezi úrovní mentální a fyzickou, hierarchicky níž než úroveň mentální. Nejníže leží úroveň fyzická.

Jelikož mentální úroveň leží nejblíže vitální síle, je její „frekvencí“ ovlivňována jako první. A tak vše, co se stane s vitální silou, se nejprve odrazí v rovině mentální. Poté až v rovině emocionální a nakonec v rovině fyzické. Fyzická rovina působí jako primární obrana dalších rovin (emocionální a mentální). Jakákoli nemoc se nejprve projeví na fyzické rovině (pokud tato rovina funguje jako dostatečně silná obrana rovin centrálních). A tak pozorujeme, že člověk nejprve „onemocní“ na fyzické úrovni (a to na té nejpovrchnější, nejméně ohrožující život – např. ekzém na končetině). Jak nemoc postupuje, zmocňuje se stále více centrálních (a pro život nezbytných) částí těla, začíná chaos, vnější obrany jsou porušeny a nastává přímé ohrožení života. To už se netýká jen fyzické roviny, ale dochází k emocionálním poruchám a poruchám mentálním. Například psychotické onemocnění je z tohoto hlediska považováno za fatální selhání obranných mechanismů, projevující se naprostým zmatkem na té nejvyšší, mentální, úrovni (Čehovský, 1999).

Výběr léku, hodnota a totalita symptomů, materia medica, proving

Jak již bylo řečeno výše, základním principem pro praktikování homeopatie je zákon podobnosti – „similia similibus curantur“. „Jakákoli substance schopná vyvolat totalitu symptomů u zdravé lidské bytosti, dokáže vyléčit stejnou totalitu symptomů u člověka nemocného“ (in Vitoulkas, 1997, s. 109). Znamená to, že hledáme lék, který má co nejvíce podobný obraz jako člověk, kterého chceme léčit.

Výrazem obraz léku či obraz člověka rozumíme zpravidla tzv. totalitu symptomů. Totalita symptomů znamená, že souhrn všech (lépe řečeno co nejvíce a co nejvýznamnějších) symptomů u člověka se musí shodovat se souhrnem symptomů léku.

V návaznosti na tři úrovně lidské bytosti mají nejdůležitější význam pro výběr léku mentální symptomy a symptomy zvláštní a jedinečné, menší význam mají symptomy emocionální a generální (vztahy k počasí, příčiny zhoršující a zlepšující symptom, chutě a averze, vztah symptomů k denní době a ročnímu období, u žen menstruace atd.). Nejmenší význam pak mají symptomy fyzické.

Je tomu tak proto, že mentální symptomy stojí „nejblíže“ vitální síle, jsou jejími prvními projekcemi, mají nejužší vztah k této spirituální podstatě lidské existence, kterou se pomocí homeopatie snažíme ovlivnit.

Totalita symptomů ale pro výběr léku sama o sobě nestačí. Do hry vstupuje velmi těžko definovatelný faktor, kterým je pocit léku, respektive pocit (z) pacienta. Každý lék má toto základní, centrální fluidum – stejně jako ho má každý člověk, a pro mnohé homeopaty je tento základní pocit (esence) léku pro jeho výběr klíčový.

To, jak vypadá obraz homeopatického léku, se dozvíme v homeopatické materii medice, kde jsou obrazy jednotlivých homeopatických léků popsány. Lék se do materie mediky dostane tak, že je nejprve proveden jeho proving[3], při kterém získáme první informace o symptomech léku a následně ověřujeme tento lék v klinické praxi. Tak získáme souhrn symptomů a celkový obraz léku. Materia medica pak slouží jednak jako studijní materiál, jednak pro porovnání a ověření podobnosti obrazu léku s obrazem pacienta.

Proving bývá do češtiny překládán jako zkouška léku, což není přesný překlad, ale přesně vystihuje význam tohoto slova v homeopatii. Nejčastěji se však proving vůbec nepřekládá, a tak se také běžně skloňuje. Při provingu je skupině dobrovolníků podáván homeopatický lék. Jejich úkolem je pečlivě zaznamenávat symptomy, které lék vyvolal. Ty jsou poté „posbírány“ a utříděny, je označena četnost jejich výskytu. Metodika těchto zkoušek byla během času pečlivě propracována, a tak se dnes běžně pracuje s kontrolní skupinou (které je podáváno placebo), provádí se např. ve dvou fázích, při které jsou vytipováni citliví jedinci, kteří „postupují“ do dalšího „kola“ provingu, pozornost se věnuje možným nežádoucím faktorům vstupujícím do provingu – tak se například pečlivě řeší otázka možné komunikace mezi zkoušejícími (provery), otázka současného či následného podání léku v rámci rodiny, známých a přátel.

Homeopatické léky

Jako surovina k výrobě homeopatického léku slouží látky původu rostlinného (např. Pulsatilla – koniklec), živočišného (Lachesis – jed hada křovináře, Surukuku), minerálního (Aurum metallicum – zlato), kyseliny (Nitric acid – kyselina dusičná), prvky a jejich sloučeniny (Phosphorus – fosfor, Calcarea phosphorica – fosforečnan vápenatý), apod. Zvláštní skupinu tvoří imponderabilia – „nevažitelné“ (např. Electricitas – statická a atmosférická elektřina), léky z člověka (Lac maternum – mateřské mléko) a nosody – produkty patologických procesů (Carcinosinum – nádorová tkáň).

Homeopatické léky jsou podávány nejčastěji ve formě globulí či tablet, méně často jako samotné roztoky či injekce.

K tomu, aby byl homeopatický lék homeopatickým lékem, je nezbytné jeho ředění a dynamizace.

Vitoulkas (1997, s. 119) píše: „Aby se docílilo trvalých léčebných účinků, je nutné zvyšovat intenzitu elektromagnetického pole léčivého činitele, jinými slovy musíme osvobodit energii, obsaženou v substanci, aby byla lépe dostupná pro vzájemné působení s dynamickým plánem organismu. V tomto bodě Samuel Hahnemann podruhé geniálně přispěl k lékařské vědě: vymyslel metodu potencování.“

Potencování[4] znamená v homeopatii ředění a dynamizaci.

V homeopatii rozeznáváme dvoje základní ředění: decimální a centesimální. Decimální ředění znamená, že původní látku (matečnou tinkturu) ředíme v poměru 1:10 s ředícím mediem (voda nebo alkohol), centesimální ředění znamená ředění v poměru 1:100. Tento první ředící krok pak označíme D 1 (u decimálního ředění), respektive C 1 (u centesimálního ředění). Ředění pak opakujeme dle potřeby opět v poměru 1:10 nebo 1:100 tak, že vezmeme vždy jeden díl roztoku a zředíme ho v příslušném poměru s alkoholem nebo vodou. Označení homeopatického léku např. C 30 znamená, že ředění 1:100 probíhalo 30 krát po sobě. U centesimálního ředění v počtu ředění 1000 a více se užívá označení M (např. 1M = C 1000, 10M = C 10000, MM = 1000M = C 1000000). Následující tabulka ukazuje vztahy mezi počty ředění, označením potence a poměry původní substance k ředícímu mediu.

V anglosaských zemích se pro označení decimálního ředění používá místo „D“ písmeno „X“ (např. Arnica 12X), francouzská firma Boiron používá pro označení centesimálních potencí „CH“ (např. Arsenicum album 30CH).

Dynamizace znamená protřepávání, které se děje vždy mezi dvěma ředěními. Tím dodáváme roztokům kinetickou energii. Bez dynamizace jsou samotné roztoky nepoužitelné – nejsou homeopatickými léky.

Zásadním postřehem pro Hahnemanna bylo, že „čím více se substancí třese a čím více se zředí, tím větší je její léčebný účinek, přičemž se zároveň anuluje její účinek toxický“ (in Vitoulkas, 1997, s. 119).

Myšlenka potencování má přímý vztah k vitální síle a ke třem úrovním lidské bytosti, tak jak bylo popsáno výše; zároveň nachází obraz v mnohých filozofických a spirituálních systémech. Není proto překvapující, že potencování je logickým praktickým završením celé homeopatické filozofie, ačkoli na tento princip Hahnemann přišel „náhodou“ - praktickou zkušeností, novým a novým zkoušením stále zředěnějších léčebných substancí.

Celou ideu jak potencování, tak jeho myšlenkových východisek a vzájemných paralel, velmi přesně vystihl Čehovský (2003, s. 16): „Čím je Něco zředěnější a jemnější, tím je účinnější. Čím je to nevažitelnější, tím více se to podobá myšlence – tomu nejsilnějšímu a nejvlivnějšímu, co kdy bylo a je. Substance je zbavena své hrubé, materiální podoby a povýšena do ideální jemnohmotné sféry, odkud vše vyzařuje ‚dolů‘ do materiálního světa – a čím níže to klesá, tím více se to znehodnocuje a vzdaluje od svého ideálního‚ dokonalého předobrazu. Čím výše to je, tím více to nabývá dokonalosti. Slovo jemnohmotný pochází z buddhistického kánonu, kde se tímto termínem označují vyšší, našimi pozemskými smysly nepostižitelné, hladiny existence. Platón byl mezi těmi, kdo něco takového tvrdili, když říkal, že hmotný svět je produktem, pouhým odleskem jemného, nehmotného světa idejí. Stejné názory najdete v židovské kabale, v józe, alchymii, v buddhismu a konec konců i v bibli, kde se mluví o ráji, vyšším subtilním světě, odkud byl člověk vyhnán pro své touhy a poklesky do hrubého hmotného světa. Hezky tento hierarchický systém od subtilního nahoře k hmotnému dole vyjadřuje tvar evropských kostelních bání a buddhistických stúp. Od štíhlého, lehkého, vzdušného a cenného (někdy pozlaceného) nahoře k širokému, masivnímu a korpulentnímu dole. Tvar pyramidy vypovídá o tomtéž.“

Homeopatická léčba

V následující kapitole jsou ve stručnosti představeny principy a zásady homeopatické léčby: „nalezení“ homeopatického léku, sledování pacienta po podaném léku a zhodnocení průběhu léčby. Zároveň se zde zamyslíme nad účelem homeopatické léčby a tím, co by mělo být jejím cílem.

Repertorium a repertorizace

K nalezení homeopatického léku slouží homeopatovi repertorium, kde jsou uvedeny všechny možné (a někdy i nemožné) symptomy, jaké se dají u člověka očekávat a jaké se objevily při provinzích léků a v klinické praxi. Repertorium je jakási materia medica naruby. Zatímco v materii jsou uvedeny pod hlavičkou jednoho léku všechny jeho symptomy, v repertoriu jsou pod hlavičkou jednoho symptomu uvedeny všechny léky, které tento symptom ve svém obrazu mají. Repertorium je rozděleno do kapitol – rubrik, kde nejvýznamnější místo zaujímá rubrika Mysl a Generálie (v korespondenci se třemi úrovněmi lidské bytosti – viz výše). Následně je zde několik rubrik zaujímajících tělesné symptomy. Pokud není z rozhovoru indikace léku zcela jasná, lze použít repertorium tak, že se několik významných symptomů „zrepertorizuje“ – práci s repertoriem proto říkáme repertorizace. Pro ni slouží v současné době též počítačová repertorizace, která velmi výrazně usnadňuje práci s tisícistránkovými knihami, často několikasvazkovými a šetří tím i čas. Účel repertorizace je v tom, že se nám podaří zredukovat možný výběr z přibližně 2000 dnes existujících homeopatických léků (jejichž obrazy si zkrátka zapamatovat nelze) na nějakých 10-20. Z nich lze pak už snadno vybrat „ten pravý“, jehož obraz přesně odpovídá obrazu pacienta.

Výběr léku lze, samozřejmě, provézt i bez repertorizace (viz oddíl Metody homeopatie).

Homeopatické zhoršení, Heringovy zákony

Dalším krokem je výběr potence. Základní pravidlo říká, že čím vyšší potence, tím radikálnější je odezva na podaný lék, tím s větší silou lék zasahuje vitální sílu, tím více ovlivňuje mentální symptomy. Čím vyšší potence, tím ale také dochází k většímu a dramatičtějšímu „homeopatickému zhoršení“.

Homeopatické zhoršení znamená dočasné subjektivní zhoršení aktuálních zdravotních potíží, a jak léčba pokračuje, též dočasné objevení se či zhoršení potíží, jež se vyskytly dříve v průběhu života. K homeopatickému zhoršení nemusí dojít při léčbě vždy, pokud se ale vyskytne, je to pro homeopata dobrá zpráva v tom smyslu, že byl vybrán správný lék, který „zasáhl“ vitální sílu. „Nemoc, která již trvá dlouhou dobu, často neodezní bez zhoršení, obtíží a rozruchu v organismu, čím hlouběji pokročily tkáňové změny, se kterými musíme počítat, tím výraznější, bolestivější a nepříjemnější je reakce. Když pacient odpovídá na každou dávku léku prudkou reakcí, prudkým zhoršením obtíží, je jasné, že jeho potíže tkví hluboko“ (in Kent, 1994, s. 207). „Čím nižší dávka homeopatického léku, tím menší a kratší je počáteční zhoršení“ (tamtéž).

Pokud lze v průběhu léčby zároveň pozorovat Heringovy zákony, je to informace o jednoznačně pozitivním průběhu léčby. „Pokud to (homeopatický lék) bylo skutečné similimum, léčí se symptomy podle Heringových tří zákonů směru: zevnitř ven, shora dolů a v opačném pořadí, než se objevily“ (in Hubbard-Wrightová, 1997, s. 19).

Účel léčby

„Nejvyšším a jediným povoláním lékaře je vracet nemocným zdraví, což jest nazýváno léčbou“ (in Hahnemann, Organon, § 1).

Ještě jednou je třeba si uvědomit, že v homeopatii „je omyl hledat lék na rakovinu, ale je správné hledat lék pro pacienta s rakovinou“ (in Kent, 2001, s. 74). Neléčíme totiž nemoci jako nozologické jednotky, ale léčíme člověka jako celek.

Smits (1999, s. 13) píše: „Účelem léčby není dosažení neměnného stavu zdraví, ale nastartování vývoje na fyzické, emocionální, mentální i duchovní úrovni.“ Na jiném místě uvádí, že „nedorozumění spočívá v názoru, že když použijete lék, udělá tento lék všechno za vás. Ale homeopatie je pouze katalyzátorem celého procesu (vývoje) a výrazně ho urychluje. Vývoj, který by trval třeba 20 let nebo dokonce celý život, může nyní proběhnout během jednoho nebo dvou roků a může být nalezeno skutečné řešení problému“ (tamtéž, s. 18).

Metody homeopatie

V homeopatii existuje několik základních přístupů, jak vybírat a podávat léky. Kromě nich se homeopatická léčba (ostatně, stejně jako psychoterapie) vyznačuje zvláštností přístupu ke klientovi. Každý jednotlivý vztah homeopata a klienta je originální.

Watson (2001) uvádí 19 základních homeopatických metod, mezi které řadí např. předepsání na základě fyzických generálií, konstituční předepsání, miasmatické předepsání, předepsání na základě podobnosti symptomů, za pomoci repertoria, sekvenční předepsání či předepsání na základě „vrstev“.

Pro Chappella (1995) je základním klíčem pro předepsání léku informace o „traumatech“. Vychází z tvrzení, že každý lék má své základní, ať už reálné či symbolické, pocitové trauma – stejně jako člověk, kterému má být lék na základě podobnosti podán.

Sankaran (2000) předepisuje léky na základě své rozšířené teorie miasmat. Navíc rozděluje léky podle jejich zdroje na říši minerální, rostlinnou, živočišnou; nosody, sarkody a imponderabilia. Každá z těchto „říší“ má své specifické, základní téma, což zužuje výběr léků, a lze tak vybírat lék v rámci jedné „říše“.

Scholten (1997), podobně jako Sankaran, rozděluje léky do skupin, zabývá se však „jen“ léky z minerální „říše“. Oba výše jmenovaní autoři dovedli své metody výběru a klasifikace léků k dokonalosti a patří ke špičce současné homeopatie.

Pozadu nezůstává ani Smits (1999), který pro svou metodu zavedl název Inspirující homeopatie a rozvinul myšlenku léčby „univerzálních úrovní“, jež jsou vlastní lidstvu jako celku. U jednotlivých osob se v určitém stadiu vývoje projevuje jedna z „univerzálních úrovní“, je proto třeba udělat nejprve „pořádek“ na této úrovni, než člověk dostane „svůj“ konstituční lék (= lék vybraný na základě totality symptomů a/nebo esence).

Kritika homeopatie

Mnozí představitelé biologické medicíny, fyziky, chemie a dalších exaktních věd vytýkají homeopatii nevědeckost, zpochybňují zejména její spiritualistickou filozofii a „nekonečné ředění“ homeopatických léků. Tvrdí, že pokud homeopatie působí, tak zejména díky placebo-efektu, jelikož v homeopatickém léku většinou už není ani jedna jediná částice původní substance. Homeopatičtí lékaři a léčitelé jsou označováni za diletanty a napadáni za to, že se dopouštějí podvodu na pacientech a vědomě jim tak škodí.

V knize Alternativní medicína, možnosti a rizika (1995), která je dílem kolektivu autorů v čele s J. Heřtem, a která je nevybíravou kritikou nejen homeopatie, ale také jiných „alternativních“ léčebných metod, se již v úvodu dočteme, že: „Stojíme (autoři) jednoznačně na pozicích vědecké medicíny (…) a chceme ukázat, že vědecké a alternativní metody vycházejí ze zcela protichůdných principů a že vyžadují jiný způsob myšlení.“ To je myšlenka, ze které by všechny polemiky, vedené mezi materialismem (mechanickým biologickým determinismen) a idealismem (spiritualismem), měly vycházet. Tyto dva tábory mají naprosto opačné pojetí už samotné podstaty skutečnosti, takže není možné, aby jedni argumentovali z pozice „své“ soustavy věr vůči druhým, jejichž soustava věr je naprosto opačná. V dnešní myšlenkové představě dělení světa (a potažmo člověka) na materii (tělo) a ducha (psyché) se tyto dva tábory domluvit snad ani nemohou. Co ale mohou, je ochota přijmout myšlenková východiska a paradigmata opačného přístupu a tolerovat je jako taková. Pravděpodobně dnes nelze, aby oba tábory žily spolu, ale mohou žít vedle sebe a vzájemně se tolerovat. Jung tvrdil, že zkoumat iracionálno racionálními prostředky je nemístné, a tudíž nevědecké (Běťák, 2003, ústní sdělení).

Vraťme se ale k myšlence placebo-efektu a k potencím homeopatických léků. „Podle chemických zákonů existuje hranice, po kterou lze postupně ředit, aniž by zcela zmizela původní substance. Této hranici se říká Avogadrovo číslo[5] a přibližně odpovídá homeopatické potenci 24X (což odpovídá 12C). Takže jakákoli potence za 24X nebo 12C nemá sebemenší šanci obsahovat byť i jedinou molekulu původní látky. Člověk by se mohl domnívat, že další potencování přestane být od tohoto bodu účinné, ale ve skutečnosti mají potence sahající daleko za tuto „hranici“ čím dál větší sílu“ (Vitoulkas, 1997, s. 120).

Akademický slovník cizích slov (1998) definuje placebo jako „zdánlivý lék obsahující jen farmakologicky nepůsobivé látky, prázdné léčivo“. Do této definice homeopatický lék zcela zapadá, jelikož z chemického hlediska obsahuje skutečně jen „farmakologicky nepůsobivé látky“, a to laktózu, jakožto nosič homeopatické informace. Informace pak dělá z cukrové tablety homeopatický „lék“. Z farmakologického pohledu homeopatikum lékem opravdu není.

Jinou definici placeba však podávají Vokurka a Hugo (1998), podle kterých je placebo „lék, který nemá žádný účinek na příčinu onemocnění ani na jeho příznaky. Přesto však pacient může pocítit úlevu, jestliže mu věří.“ Do této definice homeopatický lék naopak zcela nezapadá, jelikož má účinek na příčinu onemocnění a jeho příznaky (pokud je ovšem správně vybrán na základě podobnosti).

Z toho vyplývá, že homeopatický lék je placebo a zároveň není – záleží totiž na tom, jak placebo definujeme. Ať už ale homeopatikum za placebo považujeme nebo ne, je nesporné, že správně indikovaný homeopatický lék nepůsobí (jen) na základě sugesce (čili placebo-efektu). Důkazem pro to jsou vyléčení kojenci a zvířata (veterinární homeopatie), u kterých účinek sugesce nelze předpokládat. 

Literatura:

Akademický slovník cizích slov (1998). Praha, Academia.

Čehovský, J.(2003): Autopatie. Praha, Alternativa.

Čehovský, J. (1999): Homeopatie víc než léčba. Praha, Alternativa.

Hahnemann, S. (1996): Organon léčebného umění. Praha, Alternativa.

Heřt, J. a kol. (1995): Alternativní medicína, možnosti a rizika. Praha, Grada.

Hubbard-Wrightová, E. (1997): Rychlý kurz homeopatie. Praha, Alternativa.

Chappell, P. (1995): Homeopatická samoléčba. Praha, Alternativa.

Kent, J. T. (1994): Přednášky o homeopatické léčbě. Praha, Alternativa.

Sankaran, R. (2000): Duše homeopatických léků. Praha, Alternativa.

Scholten, J. (1997): Homeopatia a minerály. Levoča, Modrý Peter.

Smits, T. (1999): Inspirující homeopatie. Brno, Homeopatická fakulta s klinikou.  

Svoboda, E. a kol. (1996): Přehled středoškolské fyziky. Praha, Prométheus.

Vitoulkas, G. (1997): Homeopatická věda. Praha, Alternativa.

Vokurka, M, Hugo, J. (1998): Praktický slovník medicíny. Praha, Maxdorf.

Watson, I. (2001): Průvodce metodami homeopatické léčby. Praha, Alternativa.